- Trvání: 1959 ? 30. dubna 1975
Místo: Jihovýchodní Asie
Casus belli: Studená válka, eskalace konfliktu, občanská válka, nacionalismus, partyzánská válka, rebelie, vzpoury atd.
Výsledek: Paří?ská mírová dohoda
Severovietnamské vítězství a porá?ka USA a spojenců
Sta?ení amerických vojenských jednotek
Zánik Ji?ního Vietnamu a sloučení se severním v jeden Vietnam
Válka ve Vietnamu byla válka, která mezi lety 1964 a 1975 proběhla jako pozemní válka v Ji?ním Vietnamu a pohraničních oblastech Kambod?e a Laosu a jako bombardovací válka (operace Rolling Thunder) nad Severním Vietnamem.
Ve Vietnamu je tento konflikt známý jako americká válka. Intervence USA ve Vietnamu znamenala vlastně jen poslední eskalaci třicetiletého ozbrojeného konfliktu, který začal v roce 1945/46 odporem vietnamských komunistů a jiných skupin proti setrvání, resp. návratu francouzské koloniální nadvlády (viz té? Válka v Indočíně). Proto se často udává i dřívěj?í začátek vietnamské války, nejčastěji rok 1957.
Na jedné straně bojovala aliance USA a Vietnamské republiky (Ji?ního Vietnamu), podporovaná men?ími kontingenty ze zemí SEATO (Austrálie, Nový Zéland, Ji?ní Korea, Thajsko a Filipíny). Na straně druhé to byla aliance Vietnamské demokratické republiky (Severního Vietnamu) a Národní fronty osvobození Ji?ního Vietnamu (Vietkong), partyzánské komunistické organizace infiltrující Ji?ní Vietnam. Sovětský svaz a Čína poskytovaly Severnímu Vietnamu a Národní frontě osvobození vojenskou pomoc, přímo v?ak nezasahovaly. Od roku 1970 USA roz?ířily vojenské akce, zejména bombardování, na sousední státy Kambod?u a Laos.
Válka byla vedena se značnou krutostí, při ní? trpěli civilisté (masakr v My Lai, ale i povra?dění 3 000 osob Vietkongem během dočasné okupace města Hue v únoru 1969) a bylo ničeno ?ivotní prostředí: USA pou?ily proti rostlinným porostům defoliant agent orange, nebo? po odlistění prales přestal partyzánům slou?it jako bezpečný úkryt. Agent orange byla směsí dvou pesticidu (2,4-D a 2,4,5-T). Při výrobě jednoho z nich vznikala jako ne?ádoucí příměs extrémně toxická látka 2,3,7,8-tetrachlorodibenzodioxin (2,3,7,8 TeCDD), která je klasifikována jako karcinogen a způsobuje řadu dal?ích zdravotních poruch. Proto i po desetiletích obyvatelé Vietnamu, dělníci zaměstnaní při výrobe agent orange a američtí vojáci, kteří s ním při?li do kontaktu trpí řadou vá?ných chorob a některým se rodí i posti?ené děti. Pou?ity byly i dal?í chemické látky, např. kyselina dimethylarsinová (agent blue) na zničení úrod rý?e.
Předehra
Po porá?ce Francouzů byla Indočína roku 1954 rozdělena na Kambod?u, Laos, Severní Vietnam (Vietnamskou demokratickou republiku v čele s komunisty, hlavní město Hanoj) a Ji?ní Vietnam (Vietnamskou republiku ? s vedením v Saigonu). Obě části země byly rozděleny 17. rovnobě?kou a v průběhu dvou let se měly sjednotit po demokratických volbách, které se ale nikdy nekonaly.
Komunisti se rozhodli, ?e zemi sjednotí silou. Na severu se komunistům, převá?ně díky solidární pomoci ostatních socialistických zemí, hlavně SSSR a Číny, dařilo rychle vybudovat silnou armádu a u? po dvou letech byli schopni posílat do Ji?ního Vietnamu instruktory, kteří cvičili partyzány nově vznikajícího Vietkongu. Ti začali se svými teroristickými a diverzními aktivitami v Ji?ním Vietnamu u? koncem 50. let. Cílem jejich činnosti bylo sjednocení obou států a nastolení socialistického zřízení. K infiltraci do Ji?ního Vietnamu přitom pou?ívali tzv. Ho-Či-Minovu stezku: sí? infiltračních cest, chodníků a jiných provizorních komunikací vedoucích ze Severního Vietnamu podél jihovietnamské západní hranice pohraničními oblastmi sousedního Laosu a Kambod?e, které byly přes svou oficiální neutralitu pod plnou kontrolou severovietnamské armády (Vietnamské lidové armády ? VLA) a partyzánů. V té době je ale je?tě podporovalo místní obyvatelstvo, které v partyzánech vidělo záchranu z bídy, do které uvrhla zemi vláda v Saigonu. Ta byla prohnilá a nespolehlivá, tak jako celý byrokratický aparát plný úředníků, kterým v první řadě ?lo o vlastní blaho. To spolu s tím, ?e ani jihovietnamská armáda (ARVN ? Army of the Republic of Vietnam) nebyla schopná zastavit nebo potlačit partyzány, rozvířilo politickou scénu. Vůdce Ji?ního Vietnamu Ngo Dinh Diem se přitom stal brzy velmi nepopulárním. Jeho desetileté účinkování na jihovietnamské politické scéně ukončil za tiché americké podpory převrat skupiny důstojníků ARVN 1. listopadu 1963.
Vypuknutí války
Helikoptéry armády USA v bojiSituace ve Vietnamu se začala brzy zhor?ovat, nastalo nestabilní období střídání vlád, problémy začaly i s partyzány, kteří byli shodou okolností do té doby v útlumu kvůli rozbrojům ve vlastních řadách. Roku 1963 bylo ve Vietnamu u? 16 000 Američanů, vět?inou vojenských poradců a jiných odborníků, kteří se bojů s partyzány přímo neúčastnili.
30. července 1964 se malé jihovietnamské komando účastnilo akce, jejím? cílem bylo zničení radarových stanic poblí? pobře?í Severního Vietnamu. Akce proběhla v pohraničních oblastech a na malých ostrovech nedaleko severovietnamského pobře?í. V oblasti (ale údajně stále v mezinárodních vodách) se vyskytoval i hlídkující americký torpédoborec Maddox. Ten 2. srpna při odplouvání z oblasti v Tonkinském zálivu napadly tři torpédové čluny severovietnamského námořnictva, pokládající ho za jihovietnamskou loď. Maddox s leteckou podporou jeden člun potopil a dva po?kodil, přičem? sám byl zasa?en jedinou kulometnou střelou.
4. srpna Maddox spolu s dal?ím torpédoborcem Turner C. Joy zhruba dvě hodiny ostřelovaly radarové cíle, které pova?ovaly za severovietnamské torpédové čluny. Pravděpodobně ?lo pouze o ru?ení bouřkou a mylné vyhodnocení signálů sonaru. Vietnam jakoukoli vojenskou akci dodnes popírá; někteří kritikové americké vlády dokonce tvrdí, ?e incident byl záměrně připraven s cílem ospravedlnit vstup do války.
Americký prezident nejprve varoval Hanoj před nevyprovokovanými útoky. Po druhém incidentu schválil jednorázové letecké údery na cíle v Severním Vietnamu a vystoupil v televizi s projevem k národu.
Prvních náletů (5. srpna 1964) se kromě letadel jihovietnamského letectva účastnila i americká letadla ze tří letadlových lodí v Jihočínském moři. 7. srpna schválil Kongres USA rezoluci o Tonkinském zálivu (wikisource:H.J. RES 1145), která prezidenta opravňovala k ?pou?ití síly na pomoc obraně svobody kteréhokoli státu SEATO?. Zatímco se boje v Ji?ním Vietnamu pomalu stupňovaly, pře?lo koncem roku 1964 Ho-Či-Minovou stezkou více ne? 10 000 vojáků VLA, aby podpořili partyzánské jednotky na jihu.
1965
Pou?ití napalmuZačátkem roku 1965 bylo v Ji?ním Vietnamu u? 170 000 partyzánů. Komunisté pochopili, ?e u? nemají čas a pokud se nechopí iniciativy, bude Jih plný amerických vojáků. Jejich plán útoku počítal s tím, ?e zaútočí z hornaté oblasti Centrální vysočiny, kterou kontrolovali u? del?í dobu, po dosa?ení mořského pobře?í rozdělí Ji?ní Vietnam na dvě části a zbylá ohniska odporu potom lehce zlikvidují. První americké bojové jednotky, je? dorazily do Vietnamu 22. února 1965, byly oddíly námořní pěchoty, které zajistily důle?itou oblast leti?tě Da Nang. Tam se u? del?í dobu nacházely jednotky letectva.
Komunisté zatím 11. května odstartovali ofenzívu, kdy? rozdrtili jednotky ARVN v provincii Phuoc Long, severně od Saigonu. Jejich poměrně dobrý plán ale spoléhal na to, ?e jim nebudou Američané klást odpor. Americké velení se v?ak rozhodlo energicky obklíčit jednotkami, které právě při?ly ze Spojených států, rozsáhlé oblasti Centrální vysočiny, ve kterých se vyskytovalo v té době mnoho partyzánů. Hlavní úlohu v nastávajících bojích měla sehrát 1. aeromobilní divize. To byla nově vytvořená jednotka, která dosud neměla ve světě obdoby. Jejích 440 vrtulníků bylo schopných v průběhu jednoho výsadku přemístit a? 2 500 plně vyzbrojených pě?áků.
14. listopadu byl vyslán 7. pluk zajistit údolí Ia Drang, nad kterým se vypínal hraniční kopec Chu Pon. Američané netu?ili, ?e kopec protkaný sítí tunelů je základnou VLA. Partyzáni byli v zhruba desetinásobné početní převaze, pustili se neohro?eně do boje. 7. pluk se dostal do obklíčení, av?ak vytrvale se bránil celý den a noc. Ranění američtí vojáci byli odsouváni vrtulníky, které té? přivá?ely munici a poskytovaly vojákům krytí. Na podporu obklíčeným bylo pou?ito i dělostřelectvo a letectvo, strategické bombardéry B-52 tak byly na přímou podporu jednotek pou?ity poprvé. Partyzáni si uvědomili, ?e nemohou nepřítele porazit a stáhli se do Kambod?e, kam je Američané nesměli pronásledovat a pronásledování ukončili na vietnamsko-kambod?ských hranicích. Padlo více ne? 4 500 partyzánů, Američané ztratili 229 vojáků a měli 250 raněných. Američané tímto útokem zastavili postup partyzánů a VLA Centrální vysočinou.
1966
Dílčí úspěchy ale neznamenaly konečné vítězství nebo? ARVN byla v rozkladu a polovinu venkovských oblastí kontrolovali partyzáni. Generál Westmoreland, který byl v té době velitelem amerických vojsk ve Vietnamu, byl přesvědčený, ?e nepřátelům se nesmí nechat čas na obnovení sil, a od začátku roku 1966 vedl agresivní útočné operace. Ke konci roku bylo ve Vietnamu více ne? 300 000 amerických, 50 000 jihokorejských a australských vojáků.
Bombardování severu
Spolu s boji v Ji?ním Vietnamu, který se marně sna?il vyhnat partyzány a jednotky VLA ze svého území, probíhaly i nálety na Severní Vietnam a v podobné míře i na pohraniční oblasti neutrální Kambod?e a Laosu, kudy vedla zásobovací Ho-Či-Minova stezka. Bombardování v?ak bylo vedeno neefektivním způsobem. Vojen?tí experti a poradci amerického prezidenta toti? vymysleli mno?ství omezení, aby nevyprovokovali válku s Čínou - neútočilo se proto v blízkosti hranic. Omezení útoků na civilní cíle vedlo k výstavbě protileteckých zbraní třeba v blízkosti ?kol. Do poloviny 70. let měla Vietnamská demokratická republika nejdokonalej?í protiletadlovou obranu na světě. Nálety v?ak pokračovaly, od roku 1965 s přestávkami a? do roku 1973. Za 8 let přinesly smrt 100 000 civilistům a způsobily obrovské materiální ?kody.
1967
To v?echno v?ak neznamenalo nic proti hrůzám, které se děly v Ji?ním Vietnamu. V lednu 1967 obklíčily jednotky americké a jihovietnamské armády oblast tzv. ??elezného trojúhelníku?, na západ od Saigonu. Oblast se Američané sna?ili marně dobýt u? del?í dobu. V této opevněné oblasti se ukrývalo velké mno?ství partyzánů a byly odtud často podnikány útoky proti Saigonu. V průběhu několika dní americké a jihovietnamské jednotky oblast obsadily, padlo při tom 78 Američanů a asi 700 partyzánů, dal?ích 400 jich bylo zajato. Nečekaný útok sice partyzány zaskočil, ale ti neztratili duchapřítomnost a převá?ná vět?ina z nich se stáhla z oblasti bez boje. Americké jednotky asi měsíc prozkoumávaly oblast, ničily bunkry a sklady, ale nakonec z oblasti ode?ly, čím? dovolily partyzánům vrátit se. V té?e době navrhly USA Vietnamské straně jednání o míru. Komunisti je odmítli. USA obnovily nálety, přičem? pomoc Ji?nímu Vietnamu poskytlo i Thajsko, které vyslalo 3 000 vojáků a poskytlo svoje letecké základny.
Odpor proti válce v USA před rokem 1968 a zkreslování reality médii
V USA se od poloviny 60. let rozmohlo pacifistické hnutí, které ?ádalo ukončení války ve Vietnamu. Válka se právě v této době stávala stále více nepopulární, zčásti i proto, ?e do Vietnamu bylo posíláno stále více Američanů. Koncem roku 1967 jich tam bylo 463 000, z toho vět?í část tvořili povolaní 18 a 19 letí branci. Proti válce proběhlo několik velkých demonstrací po celém světě.
Jen málo z účastníků těchto demonstrací skutečně vědělo, co se ve Vietnamu děje. Média v té době velmi překrucovala fakta o válce. Záběry bojů, které mohli diváci televize denně shlédnout ve večerních zprávách, vyvolávaly jen zhnusení nad válkou, nikdo neukazoval hroby plné civilistů postřílených osvoboditeli z Vietkongu ani pově?ených členů organizace pro rozvoj venkova, které popravili komunisti za spolupráci se ?západními imperialisty?. Na demonstracích před Bílým domem přitom levicově orientovaná mláde? mávala vlajkami Vietkongu a své krajany bojující ve Vietnamu označovala za válečné zločince.
Na druhou stranu je nutné říci, ?e média zřejmě urychlila konec celé války. Velení americké armády se sice pokou?elo zatajovat informace o utrpení vlastních vojáků i civilistů, vojen?tí činitelé v?ak nebyli schopni uzavřít boji?tě před nezávislými novináři. Marshall McLuhan např. o válce ve Vietnamu prohlásil: "Televize přenesla brutalitu války do pohodlí obývacího pokoje. Vietnam byl prohrán v obývacích pokojích Ameriky - nikoliv na boji?tích Vietnamu." Američané si od té doby dávají značný pozor, aby se "Vietnamský syndrom" neopakoval.
Konec 1967 a 1968
Americký voják s raketometem M72 LAWPrávě v této rozporuplné době začalo Hanojské politbyro plánovat novou ofenzívu, která by vyhnala Američany ze země. Severovietnamci naplánovali novou ofenzívu na svátky ?Tet?, vietnamský Nový rok ? největ?í svátek v roce, kdy bude příměří, Američané budou méně ostra?ití, Jihovietnamci budou oslavovat a vět?ina z jejich vojáků bude na dovolené doma. Američané od konce roku 1967 zachytávali zprávy a zajatce, kteří tvrdili, ?e přijde ofenzíva, která vy?ene v?echny interventy z země. Těmto zprávám nepřisuzoval nikdo velký význam, proto?e právě v průběhu roku 1967 utrpělo partyzánské hnutí nejtě??í porá?ky. Z čistě vojenského hlediska bylo pro partyzány nemo?né udr?et obývané oblasti, na které se ofenzíva měla soustředit, pod kontrolou. Partyzánům se ale postupně podařilo odlákat velké mno?ství amerických jednotek do neobývaných pohraničních oblastí. Jednou z nich byla odloučená základna americké Námořní pěchoty Khe Sanh, nacházející se nedaleko místa, kde se setkávaly jihovietnamská, severovietnamská a laoská hranice. Tam soustředili partyzáni obrovské mno?ství vojáků a vydali fale?né zprávy o tom, ?e hlavní útok celé ofenzívy bude směřovat právě sem.
Zatímco se celý svět díval na boje v okolí Khe Sanhu, Vietkong infiltroval v?echna významněj?í jihovietnamská města. Po celém Ji?ním Vietnamu, s výjimkou Khe Sanhu, začalo platit koncem ledna 1968 příměří. Američané brali dosavadní zprávy na lehkou váhu a o to vět?í bylo překvapení, kdy? se v noci z 29. na 31. ledna 1968 spustily nečekané boje po celé zemi. Ka?dé vět?í město se stalo cílem komunistů. Tvrdé boje hned od počátku probíhaly v Saigonu, kde se terčem partyzánského komanda stalo americké velvyslanectví ale i prezidentský palác a vět?ina významných institucí a objektů. Zprvu partyzáni pronikli do vět?iny měst, Američané, ale i ARVN která se na překvapení nedala zaskočit, se dali na rozhodný odpor a brzy vyhnali vět?inu partyzánů z velkých měst.
Jediné vět?í město, v kterém se partyzáni udr?eli del?í dobu bylo Hue. Toto město, historický klenot krajiny, bylo jihovietnamskými obránci pova?ováno za nevojenský cíl. O to vět?í bylo jejich překvapení, kdy? se Vietkong prostřílel do centra města a zřídil si velitelství uprostřed historické citadely, velké středověké pevnosti, sídla někdej?ích vietnamských panovníků.
Spolu s partyzány pronikli do města i komunističtí komisaři, jejich? úlohou bylo likvidovat nepřátele lidu. Mezi ně podle kritérií Vietkongu patřili příslu?níci inteligence, úředníci, státní zaměstnanci, policisté, knězi, obchodníci, cizinci a mno?ství ?en a dětí. Uprostřed toho v?eho se americká Námořní pěchota a jednotky jihovietnamských výsadkářů pokou?eli o protiútok, kterým chtěli vyhnat partyzány z města. Ti se ale postavili na tvrdý odpor, bojovalo se o ka?dou ulici, ka?dý dům, ka?dý metr města. Vietkong se spoléhal na to, ?e v bojích nebudou pou?ity tě?ké zbraně a letecká podpora, kvůli historické hodnotě města, stejně tak kvůli přítomnosti civilní obyvatelstva. Američané v?ak přece jen po prvních dnech tě?kých bojů povolali letectvo, proto?e dobývání ka?dého metru města by muselo být vykoupeno vysokými ztrátami. O město se bojovalo poměrně dlouho a tvrdě, ale po tom co se 1. Aeromobilní divizi podařilo uzavřít poslední mezeru v obklíčení okolo města, byl osud partyzánů zpečetěn. O dva dny později, 23. února 1968 padli poslední z partyzánů, kteří pronikli do citadely. Město Hue bylo opět v rukách Američanů. Cena za toto vítězství byla ale vysoká. Padlo skoro 600 amerických a jihovietnamských vojáků, dal?í 3 000 byly raněny. Padlo více ne? 5 000 partyzánů, jen 89 bylo zajato. Nejhor?í osud ale postihl civilní obyvatelstvo ? Vietkong zavra?dil 5 800 obyvatelů města, 116 000 jejich zůstalo bez střechy nad hlavou.
Zatímco se zbytek země začal vzpamatovávat z tě?kých bojů, boje pokračovaly v pohraniční základně Khe Sanh. Ta byla od 21. ledna obklíčena několika divizemi VLA. Do okolí základny bylo v průběhu bitvy shozeno 110 000 tun bomb a napalmu, bylo to nejintenzivněj?í bombardování jednoho místa v historii vojenství. Severovietnamské jednotky v oblasti začaly začátkem dubna ustupovat. 1. Aeromobilní divize, která byla vyslána na pomoc obklíčené základně, je sice pronásledovala, ale nemohla překročit hranice Vietnamské republiky. VLA utrpěla v okolí Khe Sanhu katastrofální ztráty, podle odhadů padlo 10 a? 15 000 jejích bojovníků. Americké ztráty byly v porovnání s jejich nízké, padlo jen něco více ne? 400 vojáků. Z nepochopitelných důvodů byla ale americká základna v Khe Sanhu po skončení bojů opu?těna a nechána napospas partyzánům, kteří se o několik let později vrátili a začali jí pou?ívat.
Ofenzíva ?Tet? skončila pro komunisty obrovským debaklem, namísto v?eobecného povstání vyprovokovali mezi Jihovietnamci jen nenávist. V průběhu prvního týdne bojů padlo okolo 30 000 partyzánů. Podařilo se jim v?ak jiné celkem nečekané vítězství, americká veřejnost, která byla do té doby chlácholena tvrzeními ?e válka se brzy skončí, najednou viděla v televizi nové je?tě krutěj?í boje, ne? kdykoliv předtím. A jako by to nestačilo, ani po skončení bojů nebyli ochotní komunisti jednat o míru. Bylo jasné, ?e válka se povleče. Ve Spojených státech začala převládat protiválečná nálada je?tě více a byl vyvíjen velký tlak aby byla americká vojska stáhnuta.
K tomu se přidalo, ?e ráno 16. března 1968 vkročili američtí vojáci na bě?né kontrolní hlídce do vesnice My Lai - to je?tě nikdo netu?il, ?e se stanou iniciátory barbarského masakru, při kterém přijde o ?ivot více ne? 500 civilistů (podle amerických zdrojů se jednalo o 175 obětí). Střelbu do civilistů inicioval velitel pě?í čety, která vykonávala hlídku, zastavil jí a? zákrok jednoho z pilotů vrtulníku, který pro výstrahu začal střílet těsně nad hlavy Američanů. Smutné je, ?e ne?lo o ojedinělý incident. Američtí vojáci si často vylévali zlost na civilním obyvatelstvu, na kterém jim vůbec nezále?elo. Je?tě hůře působí fakt, ?e partyzáni, ale i vládní jihovietnamská armáda, se k svým krajanům chovali s podobnou, pokud ne s je?tě vět?í, krutostí jako cizinci. Civilisti si v průběhu války vytrpěli poni?ování a nezákonnosti od obou bojujících stran. Jako výsměch zní, ?e partyzáni, Američané i Jihovietnamci tvrdili, ?e bojují za demokracii a lidská práva či za vietnamský lid. Partyzáni v?ak svoje ukrutné metody dotáhli nejdále, neváhali mrzačit a zabíjet své krajany, pou?ívat jejich jako ?ivé ?títy a přitom je?tě obviňovat Američany z barbarských válečných zločinů, které páchají na vietnamském lidu.
??zdálo se, ?e nestranní lidé jsou na tom ze v?ech nejhůř. Zabíjel je Vietkong, zabíjela je Jihovietnamská armáda. Ubozí ne??astníci.? Roy Boehm, First Seal, ISBN: 078816046X
Po porá?ce ofenzívy ?Tet? byli Američané asi nejblí?e k vítězství, tento fakt si v té době uvědomoval asi jen málokdo. Vietkong byl po tě?kých bojích doslova zmasakrovaný. Jeho osvobozovací úlohu musela definitivně zastoupit VLA, která u? ale nebyla tvořena přesvědčenými bojovníky, kteří se postavili proti své vládě v Ji?ním Vietnamu, ale mladými branci ze Severního Vietnamu. Vietnamská válka v té době ztratila ráz národněosvobozovacího boje. Stala se válkou dvou suverénních států. Do konce roku 1968 u? ve Vietnamu neproběhlo ?ádné vět?í ozbrojené střetnutí. To ale neznamenalo, ?e vojáci dále neumírali v nesmyslných přestřelkách v d?ungli, palbou ostřelovačů či při drtivých útocích amerického letectva. Partyzáni se začali více soustředit na kladení min a partyzánské přepady. Dále se pokou?eli udr?et si aspoň ty oblasti, které měli pod kontrolou před ofenzívou ?Tet?.
1969
Nový americký prezident Richard Nixon začal se stahováním amerických jednotek, ale nebyl svým způsobem ochotný válku ukončit. Jeho cílem bylo vytvořit jihovietnamskou armádu, která by byla schopná bojovat sama (tzv. vietnamizace války).
30. dubna 1969 dosáhl počet amerických vojáků ve Vietnamu svého vrcholu, nacházelo se tam 543 000 vojáků. Ve Vietnamu se nacházela vět?ina amerických ozbrojených sil. Jakékoli zvy?ování počtu vojáků ve Vietnamu by si vy?ádalo povolání strategických záloh, čím? by se vyrovnalo některému ze dvou přede?lých světových konfliktů. Od tohoto momentu se začal počet amerických vojáků v oblasti sni?ovat.
Rok 1969 byl na bojové operace v porovnání s těmi přede?lými poměrně pokojný. V květnu proběhl v blízkosti údolí A Shau desetidenní boj o kótu 937, kterou se sna?ily dobýt jednotky 503. a 506. pluku 101. výsadkové divize. Při boji do?lo k nepříjemnému omylu, kdy? vrtulníky vzdu?ného dělostřelectva spustily v nepřehledném terénu palbu do vlastních jednotek, zabily 2 a zranily 35 amerických vojáků. Tím pomohly nepříteli odrazit probíhající útok amerických výsadkářů. Postup k vrcholu byl zdlouhavý, převá?ně kvůli komplikovanému terénu a odhodlání obrany nepřítele. Kopec byl protkán tunely a partyzáni byli proto schopni ka?dou noc přivá?et posily a odvá?et raněné. Palebné bunkry jim přitom poskytovaly solidní ochranu dokonce i před útoky letectva a dělostřelectva. Americké jednotky na kopec vychrlily 450 tun bomb a 68 tun napalmu. Vrchol kopce byl na konci boje úplně bez stromů. Vět?ina vojáků VLA se poslední noc bojů stáhla. Temeno kopce bylo dobyto 20. května. Američtí vojáci ho pojmenovali ?Hamburger Hill?, podle toho, ?e boje na něm dělaly z vojáků hamburgery. Boje o něj stály ?ivot 47 Američanů a dal?ích 372 bylo raněno. Američané napočítali 630 těl mrtvých vojáků VLA, 7. a 8. prapor 29. pluku VLA byly prakticky zničeny. Americké jednotky na vrcholu nasedly do vrtulníků a odletěly na základnu, dovolily tak Severovietnamcům znovu obsadit kopec bez boje.
3. září zemřel Ho Či Min, vůdce vietnamské revoluce a ve své závěti přikazoval pokračovat v boji proti imperialistům a? do vítězného konce.
14. listopadu se uskutečnila největ?í protiválečná demonstrace v historii USA, zúčastnilo se na ní 250 000 demonstrantů. Mnoho protestujících proti válce vze?lo z řad vracejících se vojáků, kteří byli zklamaní z toho jakým způsobem se válka ve Vietnamu vede. V té době povinná vojenská slu?ba v USA trvala 1 rok, po tom se ka?dý branec mohl rozhodnout, zda si ji nechce prodlou?it o dal?í rok, nebo se vrátí domů. Armáda bojující ve Vietnamu vlastně nebyla jedna, bylo to 8 různých armád, proto?e jen velmi málo vojáků si prodlu?ovalo svou povinnost. Nedostatkem zku?ených vojáků trpěli hlavně bojové jednotky, nezku?eným nováčkům vět?inou nikdo nepomáhal a ti se museli prokousat stejnými problémy jako jejich předchůdci. Do konce roku 1969 ode?lo z Vietnamu 115 000 amerických vojáků, do té doby u? překročily americké ztráty 40 000 padlých. Úloha ochraňovat Ji?ní Vietnam pře?la na půlmilión vojáků jihovietnamské armády - začala tzv. ?vietnamizace?.
1970
Jedním ze strategických tahů Američanů bylo v dubnu roku 1970 překročení kambod?sko-vietnamských hranic a útok na část Kambod?e, kudy procházela Ho-Či-Minova stezka. Její blokování mělo částečně ztí?it postavení partyzánům odříznutým na jihu. V USA ale roz?íření bojových operací i na Kambod?u způsobilo velké nepokoje, při jedné demonstraci byli zastřeleni 4 studenti na univerzitě v Ohiu. Následně bylo zavřeno 400 vysokých ?kol po celých USA, čím? se v?ak nepokoje mezi studenty neuti?ily. Aby upokojil veřejné mínění, Nixon oznámil, ?e americké jednotky proniknou jen 40 km do vnitrozemí Kambod?e, jako? i to, ?e se po čase stáhnou zpět do Vietnamu. To samozřejmě vyu?ili partyzáni a okam?itě se bez boje stáhli za toto 40 km pásmo, kde byli v bezpečí. Při bojích v Kambod?i padlo okolo 350 amerických vojáků. Ve stejném období partyzáni jako odvetu zabili v Ji?ním Vietnamu při různých útocích 450 civilistů.
Spolu s odchodem z Kambod?e probíhalo i stahování amerických vojsk z Vietnamu, v jednotkách klesala morálka, nikdo nechtěl být posledním padlým Američanem ve válce. Na počátku roku 1970 dokonce jedna četa pěchoty 1. aeromobilní divize odmítla vykonávat rozkazy svého nového mladého velitele, zahodila zbraně a zůstala v d?ungli celý měsíc, dokud mladého poručíka neodvolali a nedovolili vojákům vrátit se k přistávací plo?e jinou cestou, ne? kterou ode?li. Vojáci pro návrat z průzkumných misí byli zvyklí nepou?ívat stejnou cestu po které při?li, proto?e jim hrozilo nebezpečí, ?e je na ní bude čekat nepřátelská past nebo miny. Nový velitel pravděpodobně o podobných u?ívaných postupech vůbec nevěděl. V pozděj?ím období se podobné incidenty opakovaly. Stále více starostí o ochranu země přecházelo na bedra ARVN. Stoupal počet jejích vojáků, ale jejich odhodlání bojovat bylo dost nízké. Vysokou bojeschopnost srovnatelnou s americkými jednotkami si udr?elo jen několik málo divizí.
Pokračovaly té? odvetné nálety na Laos, Kambod?u a Severní Vietnam. Prezident Nixon varoval Hanoj, ?e intenzita náletů se zvý?í, pokud budou útoky na Ji?ní Vietnam nadále pokračovat.
1971
V následujícím roce proběhla invaze do Laosu, jí? se u? v?ak neúčastnili ?ádní američtí pě?áci, asistovali jen letci a posádky vrtulníků, kteří pomáhali při bojích jihovietnamské armádě. Severovietnamci ale vyu?ili blízkost svých základen a vrhli do boje v?echno, co měli. Jihovietnamci se nakonec z Laosu předčasně stáhli za vysokých ztrát.
V té samé době komunisti v Severním Vietnamu intenzivně zbrojili. Svou armádu vyzbrojovali novými tanky a dělostřelectvem. Byla to doslova tě?ká výzbroj, v porovnání s tím co nasadili proti Američanům v přede?lém období. Začali té? přípravy nové ofenzívy, která měla začít na jaře roku 1972.
1972
30. března zaútočilo 15 divizí, teď u? převá?ně VLA, na jih ze v?ech stran ? tedy z Kambod?e, Laosu jako i přes demilitarizovanou zónu (hranici obou Vietnamů, na které se do té doby nebojovalo). Útok hlavně díky masivnímu nasazení tanků postupoval poměrně úspě?ně. Jednotky ARVN, které bránily demilitarizovanou zónu, byly pora?eny. 29. dubna padlo do rukou komunistů po tě?kých bojích strategické město Quang Tri, největ?í jihovietnamské město le?ící severně od Hue. Po jeho pádu se po cestě č. 1 hrnuli do zdánlivého bezpečí k Hue tisíce civilistů utíkajících před boji. VLA ale cestu pře?ala a začala ji po celé délce ostřelovat. Při masakru zahynulo okolo 2000 civilistů.
Nick Ut / The Associated Press
Útěk z bombardované vesnice Trang BangAmeričané nebyli ochotni nečinně přihlí?et postupu komunistů. Okam?itě po počátku ofenzívy spustili nejintenzivněj?í bombardování Severního Vietnamu za celou válku. Nálety byly vedeny poprvé opravdu efektivně a bez omezení. Ruku v ruce s tím byly přímo podporovány i jednotky ARVN. Tak se postupně komunistická ofenzíva zpomalovala, a? se nakonec zastavila. Jihovietnamci nejistě, ale přece jen pře?li do protiútoku a osvobodili zpět vět?inu země. Quang Tri znovu osvobodili 14. září. Ofenzíva stála komunisty 100 000 padlých, Ji?ní Vietnam postrádal 40 000 vojáků.
V průběhu intenzivní letecké války nad Severním Vietnamem se znovu rozpoutaly masové protesty proti válce. V tomto období byly při jednom z náletů jihovietnamského letectva omylem shozeny bomby na civilní obyvatelstvo. Známé záběry popálených a vystra?ených dětí vybíhajících ze zasa?ené osady se staly jedněmi ze smutných obrazů války.
Konec války (1973-75)
Paří?ská mírová konferenceSíla náletů komunisty přinutila poprvé seriózně zasednout k jednacímu stolu. Paří?ské jednání je mo?né pova?ovat za zrazení Ji?ního Vietnamu ze strany USA. Dohoda mezi USA, Ji?ním Vietnamem, Vietkongem a Severním Vietnamem byla nakonec podepsána 27. ledna 1973 v Paří?i. 28. 1. 1973 v 08:00 hodin saigonského času měly ustat bojové operace v?ech bojujících stran, a USA měly stáhnout zbytek svých vojáků z Vietnamu nejpozději v průběhu následujících 60 dní. To také do 29. března 1973 učinily. V zemi zůstalo pouze několik civilních poradců při správních úřadech a armádě Vietnamské republiky.
Jihovietnamský prezident Thieu označil dohodu za faktickou kapitulaci své země, proto?e dobře věděl, ?e komunisti ji budou ignorovat. Komunisti ji ignorovali i přesto, ?e do Vietnamu byla vyslána mezinárodní mise, která měla na její dodr?ování dohlí?et. Thieu to v?ak musel akceptovat, dohoda by byla platná i bez toho, ?e by ji nepodepsali představitelé Ji?ního Vietnamu, země na jejím? území probíhal v podstatě celý konflikt. Rozdíl by byl jen v tom, ?e potom by u? Ji?ní Vietnam nemohl očekávat ze strany USA jakoukoliv pomoc. Právě v té době (začátek roku 1972) propukla v USA aféra Watergate a Vietnam se naráz ztratil ze sféry zájmů amerických politických ?piček. Nepomohlo ani ubezpečení Nixona, ?e USA podpoří Ji?ní Vietnam v případě jakékoliv severovietnamské agrese. Od počátku příměří do konce roku 1974 zahynulo v bojích s komunisty 14 000 vojáků ARVN.
Závěrečné bojeKomunisté, celkem jistí, ?e USA u? nebudou zasahovat do bojů, začátkem roku 1975 začali dal?í ofenzívu. Zprvu opatrně, zkou?ejíce reakce Jihovietnamců. Ti byli v té době posti?eni nejen nízkou morálkou, ale u? i nedostatkem náhradních dílú a munice, kterou je teď u? velmi nedostatečně zásobovaly USA. Začátkem února nečekaně padla po týdenních bojích Centrální vysočina. Nebyla ?ádná ?ance, ?e by bylo mo?né zachránit celou zemi, padlo rozhodnutí bránit jen pobře?ní oblasti.
Proudy utečenců z Centrální vysočiny se spolu s ustupujícími vojáky staly lehkým terčem, zatímco se blí?ily k Tuy Hoa, kam z původních 200 000 dorazila 25. března zhruba třetina. Mezitím jednotky o síle pěti divizí VLA prorazily přes Quang Tri a blí?ily se k Hue, dal?í jednotky pře?aly cestu č. 1 mezi Hue a Da Nangem, a tak zpečetily osud starého císařského města. To dobyli komunisti 26. března. Zbytek demoralizovaných jednotek ARVN v oblasti se soustředil okolo Da Nangu. Město bylo přeplněné utečenci a vojáky. Na město zaútočili 4 divize VLA. Jejich útoku v?ak předcházela silná dělostřelecká příprava. V městě vypukl chaos a po tom, co ho opustila vět?ina velících důstojníků, u? 100 000 vojáků ARVN a domobrany v městě neznamenalo ?ádnou vojenskou silu. Město padlo prakticky bez boje 30. března. Jihovietnamci dočasně zastavili komunisty 60 km od Saigonu. 22. dubna po týdenních bojích i táto obranná linie podlehla přesile. Začaly boje o Saigon.
Dobytí Saigonu
K vietnamskému pobře?í se přiblí?ily lodě americké 7. floty. Jejich úlohou byla evakuace amerických občanů a aspoň části Vietnamců, které by po obsazení země čekala nejistá budoucnost. Kódové jméno této operace znělo Frequent Wind. Hlavní americkou silou byly tři letadlové lodě. Přistávací zóny se nacházely na základně Tan Son Nhut a v areálu amerického velvyslanectví v Saigonu. Američanům se podařilo evakuovat přes 7000 lidí. Do oblasti přistávacích zón se tlačily obrovské davy vietnamských civilistů a vojáků. Při odletu posledních vrtulníků se museli američtí námořní pě?áci před rozhněvanými zástupy bránit slzným plynem a pa?bami zbraní. Na základně Tan Son Nhut byly zaznamenány i poslední americké ztráty, kdy? severovietnamské dělostřelecké granáty usmrtily dva příslu?níky Námořní pěchoty Spojených států. Ani jednomu z nich je?tě nebylo 21 let. Americké a vietnamské vrtulníky přivá?ely utečence na letadlové lodě, a jejich paluby se brzy přeplnily. Američané byli nuceni překá?ející vrtulníky (mající hodnotu více ne? 250 000 dolarů) shazovat z palub lodí do moře. (USA ztratily v průběhu let 1962 ? 1973 v jihovýchodní Asii 4860 vrtulníků, z toho 2588 v boji). Podařilo se v?ak evakuovat 1373 amerických občanů a přibli?ně 5955 Vietnamců.
Marnou obranu Saigonu prorazilo 10 komunistických divizí. Dělostřelecká palba ustala a městem se valily tanky T-54 203. tankového pluku armády VDR. Jeden z nich, vě?ového čísla 843, prorazil bránu presidentského paláce Doc Lap a ve 12:12 místního času zavlála nad prezidentským palácem vlajka Vietkongu. Následující den, 1. května 1975, více ne? deset let trvající boje skončily.
2. července 1976 vznikla sjednocením Vietnamské demokratické republiky a Vietnamské republiky Vietnamská socialistická republika.
Zajímavosti
Američané ve Vietnamu pou?ili více munice, ne? bylo spotřebováno v?emi účastníky 2. světové války dohromady.
Ve francouzských legiích do roku 1954 úspě?ně slou?ilo několik praporů slo?ených z příslu?níků německých Waffen SS, SS nebo německého Wehrmachtu, kteří se tak vyhnuli poválečným soudům v Evropě, internaci nebo ztratili své rodiny. Tohoto faktu propagandisticky vyu?ívali komunisté jako zbraň při jednáních francouzského parlamentu o opu?tění Vietnamu.
Zdroj: http://cs.wikipedia.org/